Dvanácté auto, které mě dnes při cestování v údolí mezi Yusufeli a
Erzurum nabralo, řídil Mustafa. Byl už pozdní večer a pořádná zima.
Mířil jsem někam k Erzurumu a možná bych tam i dnes dojel, kdyby to
dvanácté auto skutečně jelo do Erzurumu. Ale mířilo jenom do Uzundere.
Mustafa je společník v nábytkářské firmě a vzal mě na prohlídku. To je
v Turecku normální, lidi si vás berou do firem, do obchodů, všude. No
a nakonec mě Mustafa pozval k nim domů. Má bratra Mohammeta, který
mluví celkem slušně anglicky. Takže teď bydlím u nich. Jsme po večeři
a povídáme si s jejich starým tatínkem, s maminkou, která stále nosí
nějaké dobroty (až se cítím trochu trapně). Je to vlastně stejné, jako
kdybych bydlel u někoho na Couchsurfingu, akorát tahle rodina si mě
nějak víc považuje. Jsem jejich host a být host v Turecku znamená být
opečovávaný do posledního detailu, až na hranici příjemnosti.

K večeři byla čorba, jogurt, arabský chleba, cosi zvláštního
polévkovitého chutnající jako rozvařené dolmates s kroupami a kuymak.
Po večeři čaj a baklava. Večeřeli jsme na zemi. Na zem byl položen
ubrus, na něj malý stolek a na stolku bylo jídlo. Ženy večeřely
odděleně, nás pět chlapů (tři bratři, tatínek a já) v obýváku na
koberci vedle kamen.